Vstávat a cvičit. Sbormiš nás budí už před sedmou, honem běžíme na rychlou snídani a vyrážíme ke stanici Yoyogi-koen. Máme sekyru, páč se (nechci bonzovat, ale hlásit se to musí) Honza Bednář vracel pro bundu, kterou zapomněl na pokoji.
Nejdřív jedeme dvě stanice metrem. Sawako nás dopředu varuje, že takhle po ránu bude metro našlapaný a že nás tam budou muset do vagónů tlačit. (Fakt to tam tak funguje. Je tam služba s velkejma bílejma rukavicema, co nosí Mickey Mouse, a těma tlačej lidi do zad, aby se do vagónů vůbec nacpali). Strašně se na to těšíme, Tomáš Kubelka už vidí ty dramatický záběry na fotkách, ale pak jsme zklamaný, že tam zase tolik lidí není. Služba má rukavice na věšáku a jen huláká do megafonů.
Cesta vlakem je dneska nějaká zdlouhavá, i když tvá jen půl hodiny. Asi to bude tím, že je zase na stojáka. U východu ze stanice na nás čeká milé přivítání, už zdálky na nás mávaj Japonky v tradičních kimonech. Vedou nás do 150 let starý základní školy, co má jen první stupeň. Vůbec si nepřipadáme jako v Tokiu, spíš jako někde v japonským městečku na konci 19. století.
Zajímavý je, že jsme na nejvyšším místě Tokia. To znamená, že tady má příroda zpoždění a zase vidíme kvetoucí sakury. V centrálním Tokiu už nejsou.
Škola je docela velká, chodí sem 380 dětí vod první do šestý třídy (národka je v Japonsku do šestý, páč to maj těžší než my, musej se učit kanji). Chvilku nás paní ředitelka provází po škole. Nakukujeme do tříd, který nemaj dveře, ale jen dva votevřený vchody. Z chodby se zdravíme s dětma, my na ně voláme konnichiwa, oni vracejí s perfektní výslovností dobrý den. Jen mám pocit, že jsou nějaký malinký, u nás bych jim tipoval o dva roky míň. Ale to platí i u dospělech Japonců. Věk prostě nepoznáte.
V našem skedjůlu máme napsáno, že je společnej koncert. Má se vodehrát ve velkým sále, kterej funguje i jako tělocvična. Vbíháme do sálu dlouhatánskou slavobránou z papírovejch kvítků. Děti na nás mávaj, křičej, jsou úplně paf. Jako kdyby do český školy přijel ňákej fakt hustej jůtůber. Tady to je ale strašně milý. Sotva nastoupíme, děti se na jeden povel seřadí do čtyřiadvaceti perfektně srovnanejch řad a ukázkově se všichni naráz posaděj na zem.
Nejdřív jsou nějaký proslovy, to mě neba. Dneska nám to překládá češtiny znalá Japonka. Ale je to docela prča, asi už dlouho netrénovala. Po našem vystoupení, ze kterýho máme moc příjemnej pocit (sbormiš předstírá nespokojenost dost neúspěšně), má následovat společná Ej lúčka. Tak čekáme, až přijde ňákej sbor. Ale jsme paf z toho, že tím sborem je celá škola. Tu českou písničku se prostě naučili všichni a zpívaj ji super. Má to neskutečnou atmosféru. Jako – nechci bej nějak sentimentální, ale vhání nám to slzy do vočí. Z koncertu odcházíme zase slavobránou.
Oběd je hodně zvláštní. Nemaj tady jídelnu, tak se rozdělíme do dvojic a jíme s dětma ve třídách. A pak přijde další pecka. Právě jsem pochopil, kde se v Japoncích bere ta pořádkumilovnost. Prostě je to učej vod malička. Na vysvětlenou: tady nemaj uklízečky, školu piglujou děti. Po vobědě dostanou smetáky a hadry a sjedou celou školu vod půdy až do sklepa. A my v rámci toho CE (Cultural Exchange) vyfasujeme hadry taky. Mně to s koštětem popravdě moc nejde, tak to doháním trikem, když sebou na tý mokrý podlaze říznu. Celý to je prošpikovaný nekonečnou autogramiádou, soutěžíme, kdo má větší podpis.
Rozdělíme se do skupin a jdeme do výuky. Nejdřív se mi nechtělo tyhle prázdniny školou zbytečně kazit, ale nakonec to bylo super. Vyzkoušeli jsme kaligrafii, tělák, hudebku, péči vo zvířata (to u nás nemáme) a výtvarku. Všechno na vlastní kůži. Bylo to supr.
Pak je připravenej program jen pro nás. Nejdřív vystoupení samuraje s vopravdovou katanou, pak tradiční japonskej orchestřík, dokonce nás učej nějaký starojaponský tanečky. Potom se znovu učíme japonský znaky, vařit japonskej čaj a motat origami. Ještě čtrnáct dní tady a votevřu si v Pardubkách japonský centrum. Vo závěrečný dárkovačce asi psát nemusím, to je taková jistota. Naštěstí jsem našel jeden pardubickej perníček ve futrálu vod kroje, tak dneska nejsem za trotla.
Teď maj bejt nějaký oficiality na jedný z tokijskejch radnic. To fakt nesnáším. Sbormiš je k tomu všemu ňákej nervózní. Ta radnice je vlastně mrakodrap. Upatlaný z vlaku vplouváme do toho velkýho baráku a zas překvápko. Je tam nastoupenejch tak vosumdesát zaměstnanců a potleskem nás vítaj. My teda s báglama na zádech musíme mezi těma kravaťákama vypadat! A eště tam jsou dvě japonský televize a spousta novinářů. Vyjedem vejtahem skoro nahoru a tam další špalír tleskajících Japonců. A tohle je neskutečný, jsou to zastupitelé a radní v čele s předsedou zastupitelstva. OMG.
Posaděj nás do zasedačky, taková malá poslanecká sněmovna, trochu hogo fogo. Nějak blbě kopnu do toho stolu přede mnou a vypadne helma. Jsem z toho dost nesvůj. Sawako mě uklidňuje, že to je jen kdyby přišlo zemětřesení. No super, už jsem klidnej.
Těch oficialit je strašně moc, střídaj se řečníci, představujou se politici. Strašně mě to nebaví, ale držím fazónu. Musím pochválit sbormiše, má nejkratší projev. Pak konečně zpíváme, proto jsme přece tady. Po focení se vejtahem přesunujeme vo pár pater níž. Jak tam v tom vejtahu stojíme napresovaný vedle sebe, napadá mě, jestli bysme zejtra neměli změnit dresscode. Začínám se cejtit.
Zase nás někam usaděj a čekáme na primátora. Japonci jsou jak na trní. Už jsem z toho celej tumpachovej, ale vím, že to je asi potřeba. Moc tomu celýmu nerozumím, skoro mě ty jejich kravaty škrtěj u krku. Pak konečně zase zpíváme. Jo, a pak sbormiš udělá největší trapas ever. Předává nějaký Muchovy vobrázky, páč je zrovna v Tokiu vystavená ta Slovanská epopej, a našeho milýho Alfonse přejmenuje na Aloise. Strašný! Měl by přestat po nocích číst ty Psohlavce.
Tak. To byl zase den. Nevím, jak to je možný, ale kapitoly mýho japonskýho deníku jsou dvakrát delší než ty z Ameriky. A přitom to dneska vypadalo jen na školní koncert a nějaký békání na radnici.
PS: hádejte, kdo dneska dvakrát ztratil lístek na vlak! 😀
Nejnovější vzkazy