V neděli se neděle, aneb pomni, abys v den sváteční světil… To máme dneska smůlu. Neděle je pro nás dokonale pracovní. Hned ráno po snídani se vydáváme našimi minivany, kterými nás tu vozí, do „Old English student Association“, kde má zkušebnu místní sbor. Naše průvodkyně Carolina (původem Španělka) nás přesvědčila, abychom jeli autama. Moc se mi nechělo, na mapě to vypadalo, že to je skoro za rohem. Ale na to si tady v Bangkoku musíte dát bacha. Všechno je strašně daleko. Takže to byla klika, tu štreku bysme šli asi tak tejden.
Dáváme si teda naši soukromou zkouštičku, je potřeba si zvyknout na ten fofr. Co je v notách na 4, je na 2… (tak co, milí rodičové? Víte, o čem mluvím? 😉 Po zkoušce si dáme čokoládu a chceme se chvilku projít po městě. Ráno to vypadalo na celkem příjemný počasí. Lehounce pod mrakem a skoro mráz 24 stupňů. Jenže během zkoušky nějak zatopili a šup, šestatřicet ve stínu… Tak tu naši procházku trochu zkrátíme, v tomhle horku s námi nechtěla jít ani Carolina.
Odpoledne je jak jinak, zase pracovní. Sborová zkouška s ostatními sbory. Pro nás trochu test nervů. Všechno je ve zkoušce strašně frendly, ale chtělo by to trochu bič. Máme tu Thajce, Anglány, sbor z Hong Kongu, Chiang Mai, Japonce, Filipínce, kluky a holky z Malajsie… Zkouška je vedena v thajském buddhistickém duchu. Thajci se pořád usmívají. Mají škálu 13 druhů úsměvu, kterými mohou vyjádřit úplně všechny emoce. Od smutku přes radost až k zoufalství. Dokonce existuje úsměv pro naprosto situaci krizovou situaci. Jmenuje se jim-maj-ók, čili „Chci-se-smát,-ale-nejde-to.“
Sborová zkouška končí v pět. Dáváme bleskovou večeři (rejže, jak jinak), zbývá nám asi 20 minut času, tak nás sbormiš táhne někam do města. Asi pět minut sprintujeme bangkokskou ulicí a otevírá se před námi supermoderní mrakodrapová čtvrť. Ale to největší překvapení ještě přijde: Tento víkend mladí Thajci nastupují do mnišského řádu (tím musí projít každý). A máme tu kliku, že přímo na ulici vidíme jeden z liturgických rituálů….
Večerní zkouška – konečně s orchestrem. Teda řeknu vám, sto dvacet lidí, když do něčeho mlátí, troubí, a tak, tak to dělá strašnej rámus! A teď do toho zpívejte. Neslyšíte ani sebe, ani nikoho jinýho, nestačíte obracet stránky, protože ten randál má šílené tempo a padesát metrů od vás je maličkej dirigent s dlouhejma bílejma vlasama, kterýmu nerozumíte ani slovo a pořád se usmívá, dokonce i když je sólistka potřetí za sebou o dobu pozdě (to se řeší tak, že dáte hlavu do dlaní a nasadíte jim-maj-ók)…
Už jsem ale strašně unavenej a uzpívanej, tak Rātrī s̄wạs̄di̒…