Neskutečný, fakt pecka! Díkas za všechny zprávy z domova. Hned po snídani jsem to čet klukům. Nezdá se to, ale strávili jsme tím hodinu. Nejlepší bylo, že třeba Janebovi budou mít doma varana, aby se zbavili koček, sbormiš málem rozmlátil koncertní křídlo, klavíristka Jarmila na sebe práskla, že málem letěla bez pasu (tohle si nechte vyprávět, že jí sem pustili, to byla fakt klika), že máte v Pardálech strašný vedro (no, jen se moc nedělejte, my tady máme vo pět víc a dáváme to levou zadní).
Je to vlastně zvláštní. Tady v Bangkoku čteme zprávy z Čech, Petrohradu, z Německa, zpíváme s Filipínčama (sakra, jak se to řekne správně?), Číňanama, Malajcema, Japoncema, jsou tady Angláni, Amíci, lidi ze Singapuru… A Snouful se sbormišovi svěřil, že vlastně ani neví, odkud je…
Dopoledne máme odpočinkový. Pak se vydáme na fakt krátkou procházku do města, kousek od hotelu je keška. Dneska musíme šetřit síly. Těsně před odchodem nás překvapí deštík, proti tomu včerejšímu je to slabota. Letíme pro pláštěnky. Projdeme se hodně typickou bangkokskou čtvrtí. Je tu spousta krámků, na každým rohu vám opravěj boty nebo usmažej nějakou dobrotu. Taky tu neumřete žízní, vyměněj vám pneumatiku u auta, vyperou prádlo, namasírujou záda… Jo to je důležitý: těch masážních „sálonů“ je tady strašná síla. Kdo to má rád, tak teď bude slintat: za 180 bahtů (to je nějakých 130 vočí) dostanete hodinovou masáž celýho těla s poloviční slevou na druhý den! WOW! Keška je lišácky schovaná v pouzdře na kontaktní čočky! (mudlové zavřete oči!)
Po poledním klidu nastupujeme do našich minivanů. Doprava je dneska fakt brutální. Několik desítek minut prostě stojíte. Nehne se to. Koukněte na náš FB, ten pohled jsme měli na očích 25 minut. Do toho monzunek… JO!
Před třetí jsme v opeře. Skoro nikdo tu není. Zkoušíme na soutěž Crucifixus a Už ho vedou. Taky si musíme vyzkoušet, jaký to bude, až tu budeme mít samostatný koncert ;-)… Mezi pátou hodinou a koncertem se čas neskutečně vleče. Jsou zvukové zkoušky kvůli natáčení, nekonečný instrukce ke koncertu a my vstáváme a sedáme a posloucháme a zapisujeme… Už aby to vodbrzili a koncert začal.
Když to je konečně za náma, dostaneme rychlou večeři, ale tentokrát extrapálivou. Proč to dělaj tak ohnivý? Je tu nějakej doktor? Může to vymlátit ty bakterie, který to určitě má? No… Kluci jsou statečný, kdo to nezvládne rozkousat, spolkne to i se šťopkou!
Ta hlavní chvíle je tu: nastupujeme na jeviště. Trochu nás zaskočí Snouful, kterej vstoupí do ladění orchestru, vlítne na jeviště a vykáže z druhýho patra galerie lidi, protože tam bude hrát žesťová (pro hudební analfabety „trumpetoidní“) sekce orchestru.
Je to vážně rachot řveme jako o život, snažíme se neprospat žádnej nástup (a že jich tam je požehnaně). Sbormiš zpívá s náma, tohle si nemůže nechat ujít. Kdo mu kdy dovolí takhle hulákat?!?
Jakmile je koncert za náma, celý to z nás spadne. Byla to síla. Děláme, co dirigentovi na očích vidíme, myslím, že bysme zvládli výmyk na špejli. Jen nechápu ten závěr. Jestli to je zdejší tradice nebo jen bota: před koncertem a po něm se mluví k posluchačům. A děkuje se lidem, co nějak přiložili ruku k dílu (sbormiš nechtěl, ale i von musel pro pugét). Každopádně je to zdárně za náma!
Zprávy z podpalubí: sbormiš má prej plný kapsy vizitek. Takže jen tak pracovně: Snouful nás chce příští rok na Britnovo „Válečný Requiem“. (ale jen nás). Singapurská opera by ráda do svý Kouzelný flétny angažovala tři naše sopranisty. A v Hong Kongu se nám nabízí paní ze symfoňáku, že nás bude zastupovat v Asii… To nezní špatně, ne?
Já myslím, že toho dneska bylo až až. Hlavou mi až do rána budou znít tympány a trumpety a já nevím co… Takže… vodorovná poloha a spát. Zítra se stěhujem…