Ignác na letišti v Bangkoku
Den plný zvratů, kontrastů a překvapení. Když jsem si po prvním letu říkal, že mě nejvíc zaskočí 36°C v Abu Dhabi v šest ráno, fakt jsem netušil, co nás ještě čeká. Tak nejdřív k těm šestatřiceti. Dusno, že by se dalo krájet a jedete deset kilometrů v přeplněném letištním autobuse z ranveje do haly. Šourákem. Jak jinak…
Tak se teda těšíte do dalšího letadla, kde je klimatizace (taky fuj) a kde nelítá písek. Jenže se vám pohádají aerolinky, kdože to udělal chybu. Jakou? Ano, měli jsme z Abu Dhabi letět hned po osmé, ale to by musel ten let být zabůkovaný. „To nevadí, že není, poletíte v pět odpoledne.“ (což znamená, že se na místo určení dostanete hodně po půlnoci a spát půjdete dvě hodiny před zkouškou s thajskou filharmonií. Paráda…). Ale protože má každá svízel nějaké řešení, stačí zabojovat a už sedíte v letadle, které před pár minutami ještě neexistovalo. 😀
Let z Abu Dhabi do Bangkoku trvá něco přes šest hodin. A víte, jakou nevýhodu má, když nečekaně letíte obřím bójingem sedumsedumsedum místo érbasu třistapade? No, že si ten let prostě nevychutnáte, protože celou cestu musíte hrát hry na xboxu… 😀 Pak vás jako na potvoru někdo vyfotí a už je malér na světě!
Odlétáme s dalším hodinovým zpožděním, ale pilot si získává sympatie 550 pasažérů tím, že hlásí, že nahoře nejsou žádné dopravní zácpy a že to dožene. Po šesti hodinách letu okořeněného průletem indickou mrtě turbolentní oblastí konečně přistáváme v Bangkoku. Všechno je relativní, například vzdálenosti. Jdete podle ukazatelů k imigračním přepážkám, sledujete navigační šipky – 450m, 350m, 750m, 600m, 50m… Je zbytečné v tom hledat logiku, jsme v Bangkoku, smiřme se s tím, tak to prostě je.
Pak přijde další kontrast. Dostáváme zprávu, že je venku příjemných 27 stupňů. Pak si ale vyzkoušíte tu stoprocentní vlhkost – je to prostě úplně jiných dvacet sedm než na Pernštýňáku. Rychle nakládáme kufry a už autobusem vrčíme do hotelu. Před námi se otevírá panoráma nového Bangkoku. Hotel je v centru, kousek od nejvyšších bangkokských mrakodrapů.
Při večerním focení s naší hosteskou Thalassou už se zmůžeme jen na thajský úsměv č. 12 – „chtěl bych se smát, ale nemůžu,“ a pak už hajdy na kutě. Kdo nevíte, jak se číslují thajské úsměvy, sledujte naše další vyprávění. Určitě se to dozvíte… Dobrou…
PS (tajné zprávy): sbormiš už ochutnal místní pouliční kuchyni, prej moc dobrý! 😉