Malér – Ignác zpívá toho Málera
Nemůžu se zbavit dojmu, že to byla nejkratší noc v životě. Jen jsem si lehnul, už nás sbormiš s Ondrou zase budí. Ono je ale už devět ráno! Tak tedy vstáváme, nerozkoukaný jdeme na snídani. A tady přichází první velké zklamání. Celou cestu se těším, jak budu jíst obalovaný housenky, pražený chrousty a přikusovat k tomu krysu na špejli a oni nám k snídani dají ANGLICKÝ vejce, TURECKÝ kafe, VÍDEŇSKÝ páreček a JIHOČESKÝ tousťák… Situaci zachraňuje několik džusů. Jeden strašně žlutej, jeden strašně zelenej a třetí má barvu, pro kterou v češtině nemáme výraz. A taky ovoce vypadá dost thajsky.
Sbormiš oznámí dnešní „dress code“ a poprvé se vydáváme do víru velkoměsta. Takže – první kroky po Bangkoku – první dojmy: všichni na vás koukají (aby ne, 30 červených kluků z Evropy pohromadě asi ještě neviděli). Všichni vás zdraví, zvou vás na masáž, na polívku, na návštěvu…. Procházíme nejprve úzkými uličkami, pak se napojíme na hlavní třídu s neuvěřitelně úzkým chodníkem ve srovnání s tím, kolik lidí na něm žije stánky po obou stranách, trochu hladově koukám na ty dobroty. Neuvěřitelné vůně se rychle střídají s návaly pachů s opačným znaménkem. O pouličním životě v Bangkoku ještě napíšu později.
Míříme k Lumphini parku. Oproti neskutečně rušným ulicím je to opravdu oáza klidu. Lidi sem chodí běhat, krmit ryby (nejdřív jsme mysleli, že to jsou piraně, jak se to v té vodě „vařilo“), zevlovat s varany… Park je obrovský, trávíme to asi hodinu a půl. Nevyhneme se prvnímu monzunovému dešti. Než ale stačíme vytáhnout pláštěnky, je pryč. O monzunovém dešti se taky ještě zmíníme… Na závěr si zazpíváme v amfiteátru se skvělou akustikou. (Koukněte do našeho videoblogu).
Cestu zpátky do hotelu si prodlužujeme okružní procházkou. Nejvíc nás dostávají kontrasty. 100-200 metrů od sebe máte úplně nové mrakodrapy a staré thajské chýše chaoticky tvořící úzké uličky. Pohyb uličkami vám zrychlují nové cyklistické lávky nad nimi. Potkáváme katolický kostel, vedle něj muslimskou mešitu. Psát o Bangkoku by vydalo na celou knížku. Budu to muset nafotit, jinak mi to prostě neuvěříte.
Odpoledne máme pracovní. Minibusy nás vezou na první zkoušku. Nejprve je malá recepce, kde se seznamujeme s ostatními účinkujícími. Jo, to jsem zapomněl napsat: hlavní náplní několika následujících pár dní je ten Malér. Má to zpívat asi 150 zpěváků ve 3 sborech, obří orchestr, spousta sólistů a tak… Recepci nám zpestří asi tak dvaceticentimetrový stonožky, který bydlej ve zdejší zahradě.
Poprvé se setkáváme s hlavním dirigentem. Je to největší thajská hudební hvězda Somtow Sucharitkul (pracovně mu říkáme Snoufol, sněhová vločka). Maličkej, neuvěřitelně energickej chlápek, co potvrzuje pravidlo, že všichni dirigenti jsou šílenci. Zkouška se rozjede, trochu lapáme po dechu, jak rychle se taky dá zpívat. Vypadá to, že tu symfonii, která má normálně hodinu a půl, chce stihnout v rekordním polovičním čase. Je to zkrátka nářez, co vám mám vyprávět.
Uf, tak to byl další den. Bylo to hodně naplno. Zítra nás čekají 3 zkoušky, tak musíme jít hodně brzo spát… Tak nakutě!