Jojoj, dopoledne v otrokářském řádu. Sice stáváme až v půl desátý, to je pohoda. Pak ale přijdou instrukce: Máme si dát do pořádku kufry, přemáchnout špinavý prádlo (mami, kde jsi?), zkontrolovat kroj (jestli jako někam neutek?) a vůbec udělat takový ty věci, do kterejch se nám fakt nechce.
Zachraňuje to čtení mýho průvodce. Jo, to jsem taky ještě neřek: Kluci mají malý průvodce. Ty jsem pro ně napsal já, páč mám šajna, co by je nejvíc zajímalo. Koukněte sem, je to super počtení. Takhle by se měly psát učebnice!
Někdy po poledni vyrážíme do opery, totiž do Thajskýho kulturního centra, jak tomu hangáru tady říkaj. Je to docela daleko a bangkokská doprava je fakt mazec. Jízdní pruhy jsou jen orientační. Na širokejch silnicích je jich většinou namalovanejch šest až osm, ale běžně vidíte dvanáct aut vedle sebe. Chaos nad chaos, působí to těkavě, jako by to mělo každou chvíli vybouchnout. Takže nám cesta trvá přes hodinu.
I tak jsme na místě s předstihem. Ještě než se dáme do práce, máme ale jeden úkol: Víte, co je to geocaching? Jestli ne, tak to nastudujte, protože to je super, baví i Bonifanty. Nejenže mají svůj kečerský tým, ale budou mít i své kešky v Pardubicích a dokonce cestovatelskou minci „BONIFANTES – Zpívej a cestuj s námi!“. Pro neznalé: www.geocaching.cz… Odlovili jsme první společnou keš kousek od opery. Hledání pokladů je zážitek a rozhodli jsme se, že budeme hledat všude, kde budeme mít koncerty.
Po úšpěšným odlovu si můžeme si dát zkouštičku. V sále jsme skoro sami, tak si ho zabíráme pro sebe a trénujeme repertoár na soutěž. Dost dobrá škola, když stojíte na jevišti 30 na 30 metrů, nejbližšího zpěváka máte kilometr od sebe a nikam se neschováte. Ani si nevšimneme, že do sálu přišel zbytek málerovskýho sboru a už máme půl hodiny publikum.
Pak zkoušíme sbory, nejprve děleně, pak dohromady, před večeří je zvuková zkouška a už se chystáme na vystoupení. Do vrcholící přípravy se přižene monzun. Jestli si dokážete vybavit největší slejvák, co jste doma zažili, znásobte to dvěma. Provazy vody, spíš vodopád. Chvílema nevíte, jestli neprší zespoda nahoru…
Koncert je zvláštní. Moc jsme nepochopili jeho formát. Je to něco mezi veřejným natáčením, generálkou a koncertem. Do sálu má přístup jen omezený počet posluchačů a točí to thajská národní televize. Bude se to vysílat a vydávat na live DVDčku…
Dirigent nám ještě ukazuje taktovku, se kterou bude dirigovat. Dostal ji před 30 lety od Leonarda Bernsteina. (To si měl náš sbormiš s sebou vzít tu repliku Mahlerovy taktovky, co má doma, a mohli se se Snoufulem šermovat).
Při provedení zpíváme jak o život, při závěrečným akordu první části (kde strašně řve 150 lidí a dalších 120 tříská nebo vřeští na nějaký nástroje) máme o dirigenta trochu strach, chvílema vypadá, že exploduje…
No co vám mám povídat. Byl to nářez. Fakt dobrý provedení. Žádnej Bonifant nevletěl do pauzy, jen sbormiš furt zpíval oba sbory najednou. Ale zapotili jsme se, i když byla klimoška nastavená na -30°C.
Cesta na hotel byla snad ještě delší a únavnější než ta odpolední… To se dneska bude usínat… Dobrou.
P.S.: strašně moc děkuju za super pozdravy na Vzkazovníku. Ráno u snídaně je klukům přečtu! I.Š.