Ták a je to tady. Soutěžní den. Vstáváme dneska hodně brzo, abysme už byli rozkoukaný. Takže hned po snídani – před devátou se rozezpíváváme. Musíme pryč z hotelu, protože jim to tady bůhvíproč vadí. Jsme na tom ale stejně jako ostatní sbory. Připadáme si divně normální. Sbory z Indonésie maj voštěpy a štíty, Filipínci nějaký šátky a plachty, pak tu vidíme nějaký obětní totemy a spousty bubnů.
Hlasovka proběhne dobře, vypadá to na formu. Pak už rychle do krojů a po desátý soutěžíme. Nejdřív jedno vystoupení, pak druhý. Je to fakt dobrý. Crucifixus jsme takhle ještě nedali. Až nás z toho mrazilo v zádech…
Pak koukáme na ostatní sbory. Je to všechno hodně extotický. Všichni mají naprosto dokonalý chorošky. Sbormiš tohle moc nemá rád, nepatří to prej k naší tradici, ale vypadá to fakt super. Když se do toho zaposloucháte, tak to sou vlastě strašně jednoduchý písničky, ale ten pohyb na scéně udělá svý. Řek bych, že to bude tak 70% tance a 30% muziky.
V mezičase čtu klukům svůj deník a zprávy od rodičů ze Vzkazovníku. Je to pecka. Jak to čtu, při jednom vzkazu se málem rozbrečím. Určitě si to přečtěte…
Pak už čekáme na vyhlášení výsledků. Připadáme si jako celebrity. Všichni se s klukama chtějí fotit. Za největší hvězdu je benjamínek Marián (sbormiš mu nevím proč říká Máča). Kolem něj se seběhne asi 15 nádhernejch Filipínek a je na roztrhání. Skoro máme strach, aby z něj neservali tričko.
A pak už nás vyhlašují. Za obě vystoupení máme stříbrný medajle. Jsme z toho trochu smutný, věřili jsme ve zlato. Ale tady v Asii to chodí jinak. Nejde o muziku, ale o tanec. Na Palestrinu a Dvořáka se tancuje blbě a Crucifixus, což je song o ukřižování, buddhisti těžko pochopí. No nic, až to zazpíváme na soutěži v Evropě, dopadne to jinak. Tady jsme vám připravili malou ukázku. Tohle si rozhodně pusťte!
Chvilku si o tom ještě povídáme a pak to jdeme spláchnout do moře. Voda je ale strašně teplá, tak se ještě osvěžíme v bazénu.
Dneska to bylo nějaký dlouhý. Zejtra nás čeká volnej den u moře, tak si to pořádně užijeme!