Budíčééék! 6:00, to je strašnej čas na vstávání, ale pozejtří budeme vstávat v pět, tak jen ať si zvykneme. Rozezpívání v půl sedmý v hale, kde kolem nás proudí stovky studentů a zvenku hřmí ulice je taky lahůdka. Rychlá snídaně, zase super pálivá, bleskově se převlíkáme do koncertního a šup na to. Dopoledne máme dvoják, nejdřív pro 500, pak pro 700 studentů.
První koncert začíná strašně brzo, je to trochu dřina. Navíc v tom obrovským sále hučí všudypřítomná klimoška. Měřil jsem to, je to 50 decibelů. Takže se naše dynamika ze škály pp-p-mp-mf-f-ff posouvá na f-ff-bf (pro nezasvěcený forte-fortissimo-brutalforte). Koncerty sou super, jen při Sedlákovi to v sále dost zašumí. Ostinátní je-de-je-de totiž v thajštině znamená něco hóóódně nespisovnýho. Když jsme se to dozvěděli, vzpomněli jsme si, jak jsme ve Slovinsku zpívali Ó, lásko a všichni si mysleli, že to reklama na Laško pivo…
Oběd už není tak pálivej, kuchařky si určitě všimnuly slziček, který nám ranní rejže vehnala do očí.
Odpoledne máme vorkšop (workshop není obchod s prací ani práce v krámě, ale takovej hujerovýraz pro to, když něco děláte a nevíte, jak to nazvat jinak) s místním chlapeckým sborem. Zazpívaj nám pár songů, jeden i thajskej, pak jim sbormiš vysvětluje, jak se jako má správně zpívat. (takže jsme zase takový pokusný králíci). Na závěr zpíváme Ave Regina a Crucifixus, ze kterýho jsou úplně paf.
Pak nás vezmou do svý síně slávy. Teď jsme zase paf my. Ta škola je založená v roce 1852 (to eště ani sbormiš nebyl na světě) americkejma misionářema. Je to největší a nejprestižnější škola v Thajsku, chodí sem šest tisíc studentů (samí kluci – tady by se dělal nábor!), maj přes tři sta učitelů, spoustu budov a skvělý zázemí. Na všem maj svoje logo (dokonce i na toaleťáku). Jo, a všichni choděj voblečený v uniformách. Ještě, že máme jiný, jinak bysme se nepoznali!
Jsme ňáký utahaný a tak si před večeří dáváme šlofíka. Venku je dneska strašnej pařák a máme před sebou ještě 4 nebo 5 koncertů, tak musíme pošetřit síly.
K večeru nás ale sbormiš překvapí a vyrážíme do tržnice. A to je mazec. Nejdřív procházíme takovou tu pro turisty, pak nás ale zavede do pořádný thajský a testuje naše žaludky. Koupil nám obrovskej pytel škeblí a dalších mořskej potvor a každýho nás nutil to vochutnat. Ale největší mazec byl, když přines hada na špejli. Chutná to trochu jako kuřecí, ale že bych to musel mít každej den… Na závěr si dáváme durián. To je strašně, ale fakt hustokrutopřísně smradlavý ovoce s neskutečně lahodnou chutí. Ve všech hotelech maj obrovský cedule NO DURIAN FRUIT, protože to smrdí jako tři neděle chcíplá kočka. Ale ta chuť! Mňam! Zkusím jeden přibalit do kufru a dám vám koštnout…