Jestliže někdo neví, v čem patří Pardubáci k nejlepším na světě, pak by si měl poslechnout umění chlapců z pardubického Chlapeckého sboru BONIFANTES. Ti mají za sebou velice úspěšné koncertní turné v Japonsku, při něm si užili i doušky slávy. A už mají pozvání, aby se do země vycházejícího slunce znovu vrátili.
PARDUBICE Mladí pěvci z Pardubic si přivezli z nedávné koncertní šňůry v Japonsku spoustu zážitků. Nečekaným „bonbonkem“ navíc byl fakt, že se dostali i do hlavních zpráv japonských televizí. „Rozhodně to bylo nejlepší turné v osmnáctileté historii sboru BONIFANTES,“ řekl jeho dirigent a ředitel Jan Míšek.
Váš sbor má za sebou už mnohé, ale letošní sezona je pro vás určitě výjimečná…
Ano, zahájili jsme ji zpíváním pro papeže Františka před stotisícovým auditoriem ve Vatikánu, pak jsme měli dva koncerty s úžasným tenoristou José Carrerasem, který nás uchvátil – i ve svých 70 letech podal famózní výkon a byli jsme šťastni, že můžeme být u toho. Vrcholem sezony pak bylo naše první koncertní turné do Japonska.
Kde berete sebevědomí, abyste ukázali své umění právě tamnímu údajně náročnému publiku?
To je ošidná otázka. Snažíme se tuto práci dělat poctivě a naplno, velice nás baví, máme velký tým sbormistrů, víme, že Bonifanti patří ke světové špičce. Je jen otázkou času, kdy se nám podaří dostat se na hlavní koncertní jeviště, což se nám v Americe už podařilo a v totéž věříme i v Japonsku.
Bez pořádání Českých dnů v Japonsku by to asi možné nebylo?
To s tím nemělo nic společného, naopak to bylo obráceně. Věděli jsme už, že tam budeme a navázali jsme kontakt s velvyslanectvím, což přijali s velkým nadšením a zařadili nás do programu. Bylo fajn být na jednom programu s Českou filharmonií.
Kolik koncertů jste absolvovali a na kolika místech?
Pohybovali jsme se v oblasti Tokia, což je obrovská čtyřicetimilionová metropole. Měli jsme devět koncertů, některé velké, jiné menší, které byly třeba na jedné z tokijských radnic, kde nás vítali u vchodu do velikánského věžáku zaměstnanci, procházeli jsme špalírem. Potom nám tleskala rada a zastupitelé, kluci si trošku připadali jako nějaké rockové hvězdy.
Jak vypadala atmosféra ve větších sálech?
Pro nás byl nejvýznamnější koncert v Tobu Friend Hall, což je sál, kde běžně vystupují vídeňští či drážďanští kluci, vystupovalo tam i Jitro z Hradce Králové. Je to sál s kapacitou 500 míst, na japonské poměry tedy menší, ale je to velmi prestižní destinace.
S kým a s čím jste vystupovali?
Se špičkovými japonskými sbory, což platí třeba o ženském vokálním ansámblu Infini nebo nejlepším dětském sboru z Japonska vůbec. Konec koncertů patřil společným skladbám – my jsme zpívali jednu nebo dvě skladby v japonštině a oni zpívali v češtině skladbu Ej, lúčka lúčka. Překvapilo mě, jak je tam populární. Jinak hodně slyší na českou klasiku – Dvořáka, Smetanu, Martinů, Janáčka. Současně jsme se jim snažili, a podle reakcí publika úspěšně, přiblížit soudobou českou tvorbu, naším dvorním skladatelem je Jan Jirásek. Pak jsme dávali zejména anglosaskou hudbu druhé půlky 20. století.
Kdo všechno tvořil vaši výpravu?
Na turné jsme měli 24 nejlepších Bonifantů vybraných ze 75 kluků koncertního sboru. K tomu byl s námi lékař, který se o ně staral, ale naštěstí v podstatě nemusel. A měli jsme s sebou i vynikajícího fotografa Tomáše Kubelku, jako PR podporu Kristýnu Vojáčkovou a vynikajícího varhaníka Martina Kudrnu. Dohromady 29 osob.
Jaké další mimohudební zážitky jste tam měli?
Nás Japonsko nesmírně nadchlo. Všude je čisto, byli jsme nadšeni jejich obrovskou kultivovaností, ochotou, slušností, jídlem, pohostinností, reakcemi publika. Poprvé jsme to poznali v Americe, kde proti naší chladné Evropě bylo publikum bouřlivé, lidé volali bravo, spontánně jásali. Ale oproti Japonsku to bylo stále málo. Tam vždycky po koncertě následovala autogramiáda, kde posluchači stáli v dlouhatánském špalíru a čekali na to, až se budou moci s kluky vyfotit, podepíší jim program, desku nebo se jim podepíší na ruku. Jsme už zpátky doma, ale Japonci pořád na facebooku „postují“ fotky, chlubí se svými fotkami s našimi zpěváky, stále jejich koncerty prožívají. V Japonsku jsou totiž chlapecké sbory nesmírně populární. Zažili jsme to jen jednou před osmi lety po velikém koncertu v italském Miláně, kdy jsme „poprvé ochutnali hvězdný prach“ – tehdy za naším autobusem běželo asi 30 středoškolaček.
Jak působí sláva na psychiku kluků?
Snažím se je držet zpátky, ale je pochopitelné, že je to pro ně zadostiučinění za tu tvrdou práci, kterou odvádějí na každé zkoušce, tráví na nich spoustu hodin. Takže si to zaslouží.
Jak dlouho vaše cesta trvala?
Bylo to relativně kratší turné, trvalo jen dvanáct dní, do Ameriky jezdíme třeba na pět neděl. Přesto těch zážitků bylo mnohem víc a byly hlubší, expresívnější, rozhodně to bylo nejlepší turné v osmnáctileté historii sboru BONIFANTES.
S čím jste se ještě v Japonsku setkali?
Navštívili jsme některé ikony Tokia. Byli jsme nadšeni z Ginzy, což je nejslavnější obchodní čtvrť města. Byli jsme i v několika šintoistických a budhistických chrámech, v jednom jsme měli to štěstí spatřit šintoistickou svatbu s úžasně oblečenou nevěstou v tradičním oděvu. Byli jsme nadšeni z úzkých uliček, na slavné nejlidnatější křižovatce města s názvem Šibuya jsme viděli přechod, po němž v jeden okamžik přechází přes tisíc lidí. Těch zážitků byla celá řada. Poznali jsme kulturu Japonska v tom, jak byli disciplinovaní, přesto, že je v metru neskutečný počet lidí – nikdy nejsou mačkanice, jaké zažijeme v metru v Praze, protože se řadí spořádaně do zástupů a počkají, až lidé vystoupí. Pak nastupují a dávají si vzájemně přednost. Kdybych měl shrnout naše turné a zkušenost z Japonska, tak asi tak, že se 27 let po sametové revoluci stále snažíme přiblížit Západu, ale spíš mám pocit, že bychom se měli poohlédnout po japonské kultuře, která je 50 let před námi po všech stránkách.
Zazpívali jste si někde neplánovaně?
Z mediálního hlediska to nakonec bylo nejzajímavější vystoupení, a to když jsme si volné chvíli zajeli podívat na metropolitní vládní budovu v centru Tokia, která má 270 metrů. Vyjeli jsme nahoru porozhlédnout se po Tokiu a když jsme se vraceli, tak dole v přízemní hale bylo mračno novinářů a televizních štábů, protože zrovna přijížděla do budovy guvernérka Tokia Yuriko Koike, což je v podstatě třetí nejvýznamnější politická osobnost Japonska po císaři a premiérovi. A shodou okolností byla den předtím zařazena magazínem Time mezi stovku nejvlivnějších lidí světa. A my jsme se s ní potkali a pak jsem ji velmi drze v tom obrovském foyer před desítkami novinářů oslovil, poblahopřáli jsme jí a zazpívali jsme jí. Ona byla z kluků nadšena. Výsledkem bylo to, že jsme byli večer ve zprávách na všech celostátních kanálech, což se nepodaří ani České filharmonii po více turné v Japonsku a nám se to podařilo hned napoprvé.
Co jste jí zazpívali?
Bez rozezpívání jsme jí zazpívali moravskou lidovou písničku Ó lásko, lásko, kterou máme moc rádi a která se do té velké akustiky hodila.
Co máte nyní před sebou v zahraničí?
Do Japonska se stoprocentně vrátíme, měli bychom tam vystupovat jednou za tři roky. Našli jsme tam profesionální agenturu, která si nás vezme za své. Rýsuje se nám i turné po Austrálii a potom bychom se měli poněkolikáté vrátit do Spojených států amerických, tentokrát do jihovýchodní části, na Floridu a sousední americké státy.
Kdy vás mohou slyšet a vidět diváci v Pardubickém kraji?
Hned 28. května máme koncert v Lázních Bohdaneč, pak v polovině června závěrečný koncert osmnácté koncertní sezony, na konci prázdnin vystoupíme v Žamberku na krásném benefičním festivalu Harriet a budeme mít velký koncert na festivalu Theatrum Kuks. Celá příští sezona pro nás bude přípravou na blížící se 20. výročí založení sboru, pro nějž připravujeme velký abonentní cyklus koncertů s významnými hosty, na to se moc těšíme.
Nejnovější vzkazy