Tak sem si myslel, že mám ten džetleg zvládnutej. Ale vono to je přesně tak, jak říkal sbormiš. První den vás vošálí, jste hyn z jinýho kontinentu a ani to nevnímáte. Ale druhej den přijde pecka mezi voči.
Nejdřív to tak nevypadá. Luxusní japonská snídaně, dávám si nějakou rybu a pak tu jejich polívku miso. To je vývar z ryb s mořskejma řasama. Mrtě dobrý. Jako zákusek máme malinový amarouny. Pak už na nás velký kluci volaj, že je čas vyrazit na koncert.
Bleskově sbalím kroj, skouknu dreskód. Zaboduje Danek (bacha – už to je jako velkej kluk), kterej nemůže najít hnědý kalhoty, tak mu přečtu vzkaz od mámy: „Dane průšvih !!! Ze skříně na mě vykoukly dvoje světlé kalhoty, tedy i ty sborové , že si jako hrály na schovku, nebo co… Tátovi se už podařilo mě vzkřísit. Přesto vás všechny moc zdravíme, ale hlavně pana sbormistra a doufáme, že tě zrovna nezabije. Máma“. A to je mu už přes dvacet!
Sedáme na vlak, posuneme se o jednu stanici dál vlakem a pak metrem asi tři čtvrtě hodiny přes celý Tokio do Ichikawy. Půlka mančaftu v metru pospává, sbormiše nevyjímaje. Potom nás Sawako táhne menšíma a menšíma uličkama Tokiem. Na chvilku se zastavíme u pětipatráku, kde zrovna hasiči trénujou fastrope. To je ten skok na laně z vrtulníku nebo z jiný velký vejšky. Čekáme na to, až to ten jeden poseroutka dá. Trvá mu to asi čtvrt hodiny, nakonec se pochlapí a jede. No, My s klukama bysme to dali na první dobrou bez čekání.
Jsme nějaký vyšťavený. Blížíme se k Ichikawa public hall, koncertnímu sálu, co je postavenej hned vedle hodně velkýho šintoisitickýho chrámu. Sbormiš nám dává chvilku na relaxaci, ale já bych potřeboval aspoň dvě hodiny na nějaký pěkně měkký žíněnce. Už nás volaj na zkoušku, nedá se nic dělat. Se zatnutejma zubama předstírám správej pěveckej výraz. Moc mi to nejde, a tak sbormiš trochu nadává, že prej sme nízko. Podle mě to jen hraje, ale i tak zvyšuju tón o sto šest.
Pak zase chvíli relaxujem, relax je přerušnej procházkou po tom parádním šintoistickým areálu. Je to takový magický, zrovna probíhá nějaká bohoslužba. Hrajou k tomu na velkej buben a je to nářez. To by bylo super, kdyby nám Jirásek napsal něco podobnýho.
Koncert. Nejsme úplně spokojený, vychází moc pěkně Dvořák, Orff je jistota a ostatní skladby zvládneme poslepu. Jsme ale utahaný jako koťata.
Ještě nás ale čeká jedna záležitost: Jdeme do rodin na večeři. A teda, přátelé, to je bomba! Bavili jsme se vo tom s klukama. Nám v rodině ukazovali tradiční rituál čaje, kámoši se zase učili, jak se dělá suši. Hlavně jsme toho snědli, že nám to bude stačit do konce turné.
Ještě nás čeká cesta zpátky do Olympijskýho centra. Je to asi hodina a půl. Sme plný zážitků i toho strašně dobrýho jídla a večerku dneska určitě nikdo neporuší. Ne, že by sme nechtěli, ale už to nám nezbejvaj síly. Jen vyčisti zuby a šup do peřin. Dobrou!
Nejnovější vzkazy