Tokio

Ježkovy voči. Já snad nedospím. Je půl čtvrtý ráno, budíka mám sice na pátou, ale už jsem vzhůru. Naposled skouknu kufr a už abychom byli v letadle. Jenže to není tak jednoduchý. Nejdřív musíme absolvovat cestu vlakem do Prahy, pak nás čeká érport expres na letiště. Člověk si řekne, že to je brnkačka, ale máme malou sekyru, takže si nestihnu dojít na záchod. Čímžtopádem se mi chce strašně čůrat už v Dejvicích. No, vono dostat se z Dejvic na Ruzyň je ještě docela štreka. Naštěstí maj kluci prázdnou flašku vod jupíka, která v tom narvaným autobuse můj problém vyřeší.

V letadle to pak jde jako po másle. Ondráš naviguje, takže pilot ví, kam letět. To první letadlo z Prahy do Mnichova, to je takovej autobusek, ale pak na nás čeká dvoupatrovej nebeskej křižník. To je jízda. Sbormiš je nadšenej z toho, že se dneska už dá z letadla telefonovat, tak se hnedka musí hlásit velkýmu Jirkovi (to je sbormiš Jitra, super dětskýho sboru, co v Japonsku byl už mockrát).

Po nějakejch jedenácti hodinách přistáváme v Tokiu. Nejdřív nás čeká imigrační. Ze zpráv víme, že to je v Japonsku v poho, ale klavíristu Martina grilujou čtyři oficíři asi deset minut. Sbormiš to jde hasit, ale bez úspěchu. Už už si myslíme, že budeme celý turné zpívat a capella (čti bez Martina), ale pak divoch Kudrna, celej rozesmátej vychází z tý kóje, že prej zaučovali nováčky a jen trénovali. A chudák Kudrna to slíznul.

Na letišti už na nás čeká naše manažerka Sawako s velkým nápisem v češtině „Vítejte v Japonsku“. Pro jistotu nás sbormiš posílá, abysme si odskočili. A zase problém. Ty Japonci sou strašně haj-tech. Všechno musej mít elektronický. Nám na záchodě stačí jeden čudlík na spláchnutí, ale tady je ta mísa snad připojená k internetu. Vyzkouším postupně všechny čudlíky, než se přes šumění pralesa dostanu k tomu, aby to spláchlo tak jak jsem zvyklej (takhle daleko ještě s tou japonštinou nejsem, abych se vyhnul kompletnímu servisu, ale náš doktor David Zábranskej si to moc pochvaloval).

No nic. Nasedáme do busu a vydáváme se na cestu Tokiem. Jsme pořádně hladoví, tak je naší první zastávkou taková megarestaurace. Je to vlastně obchoďák s jídlem. Sbormiš nám doporučuje japonský speciality, ale já nevím proč, žádnej z těch dvaceti obchodů nic jinýho než asijský jídlo nenabízí. Dávám si krabí polívku a nudle, kluci testujou něco jinýho a vzájemně si dáváme ochutnat. Japonský jídlo je fakt super!

A pak vidíme, jak sme tady my, evropský blonďáci, populární. Z ničeho nic se k nám hrnou japonský holky a že se s náma chtěj vyfotit.  Chvíli pózujeme, ale pak už nás velký kluci popoháněj do busu. Jedeme do Odaiby.

To je poloostrov, ze kterýho je úžasnej pohled na centrální Tokio. Všude sem čet, jak v Japonsku zrovna kvetou sakury, ale nedokázal jsem si představit, jaká to je nádhera. Sou prostě všude. Máme kliku, chytli jsme právě tu dobu, kdy je sakura festival v Tokiu na vrcholu.

Jo, a to byste nevěřili, že v Tokiu je Socha svobody. Viděli jsme ji před pár lety v Nový Yorku a taky v Paříži, ale že ji maj i v Tokiu, to pro mě byla novinka. Je to parádní město, to Tokio. Třeba ten duhovej most, vypadá skroro jako ten v San Franciscu. S Tomášem Kubelkou uděláme pár super fotek a projdeme se po nábřeží.

Čas kvapí, máme za sebou dva dny v kuse a tak jsme docela grogy. Dvě hodiny cesty přes Tokio prospíme, skoro ani nevnímáme, jak krásný to je město. Někdy kolem pátý dorážíme do Olympijskýho centra u parku Yoyogi.

Jo, když jsem u toho času, musím si přeřídit hodinky. Tady v Tokiu je vo sedum víc, a to znamená, že už se fakt všichni těšíme do hajan. Tak おやすみa zejtra zase!