Probouzím se omámen časovým posunem. Pálí mě oči a vidím mlhu. Všude kolem se míhají světla a neony. Najednou se vše vyjasní a stojíme na pódiu. Pozoruje nás několik desítek párů neznámých očí. Sledují. Nic nedělají jen sledují. Jako Havran neustále křičící „never more“, oni stále dokola nahlas mlčí. Uběhla vteřina možná víc. Nádech a výdech. Dva páry očí se blíží. Mění se v siluety. Rostou a barví se. Stojíme spolu. Ahoj Eriko rád tě opět vidím, dere se mi ústy. Barevná postava mi odpoví. Je to tak, už jsme potkaní. Oči se pak promění. Silueta zaplave. Promiň Nao já tě nepoznal. Ůsměv a vroucné odpuštění. Dárky přišly výměnou. Prolnuly se myšlenky. Uzavřel se kruh. Padáme spolu do mlhy. Snad sejdeme se znovu. My druhy zcela rozdílné na uhlíkovém základu. Však jsme všichni stejně společní a společně stejní.
Jpeg
Jpeg
Nejnovější vzkazy