Konečně jsem se pořádně vyspal. Vosum hodin, to už se dá. Džetleg je definitivně pryč. Dáme si dneska rychlou snídani v Olympijský jídelně. Zkouším si dát tofu. Doma to bylo pěkně hnusný, tak jsem zvědavej, jestli to tady bude stejný. A světe div se, v Japonsku to chutná úplně jinak. Máma doma s japonským jídlem vobčas experimentuje, ale myslím, že by toho měla nechat. S originálem se to nedá srovnat.
Velký kluci říkaj, že to je to samý v bleděmodrým s pívem. Tady v tom případě ale experimentujou Japonci. A tak by si prej radši měli nechat posílat to vopravdový z Čech.
Dopoledne máme chvíli volno. Sbormiš nám čte vzkazy a můj deník, pak aspoň zkusíme na pár vzkazů odpovědět. Taky si pár kluků začalo psát deníky, tak sem třeba něco dám.
Někdy po desátý vyrážíme do města. Nejdřív jedeme vlakem, pak metrem. Furt jsem paf z toho, jakej tady je neskutečnej pořádek. Nikde se neválej žádný vodpadky, metro je čistý, co chvíli někoho vídíte, jak něco šůruje nebo leští.
Už máme docela hlad, tak už se těším na nějaký japonský dobroty. Ale příjde zklamání, Sawako nás bere do italský hospody na špagety. Tak si k tomu aspoň dám japonskou houbovou limonádu. Je pěkně hnusná, ale já mám aspoň pocit pořádný exotiky!
Konečně máme rozchod ve městě. Sice jen na chvilku, ale aspoň něco. Rychle hledám nějakej krámek s hůlkama. Na jeden jsem narazil, tak je beru. A mámě musím přivízt vějíř, ale ten nevím, kde najít. Tak si aspoň koupím ňáký japonský bombóny. Ale fůj! Voni sou slaný a kořeněný! 😃
Odpoedne se scházíme s Ichikawa Childrens Choir. Máme malej koncert a pak se „vzájemně kultůrně vobohacujeme“ Voni nás učej, jak se skládá origami, jak se dělaj pravý japonský čepice. Taky nás učej japonský znaky. Jedna hra je dost dobrá, skládáme z jednotlivejch částí poslepu samuraje. To vám sou ale kolikrát kreatůry, co z toho lezou…
Po výměně kulturní, přichází na řadu výměna dárků. Totiž, abyste rozuměli, to je taková malá japonská úchylka. Furt si vzájemně dávaj ňáký dárky. Pohlednice, fotky, origami, vonný tyčinky, papírový čepice, hůlky, vějíře, prostě cokoliv. Takže dostáváme spoustu drobností, nejvíc asi sbormiš, během půl hodinovýho šílenství jich dostal 85. Prej to počítal. Jak sem koukal na tu hromadu, tak asi tentokrát výjimečně nekecá.
Taky se tady naplno projevila ta jejich slušnost a uctivost. Dárky musíte přijímat voběma rukama a v jednom kuse se u toho klaníte a usmíváte. Koutky už mám totálně ztuhlý a záda si budu rovnat do příštích Velikonoc.
Při zpáteční cestě z Ichikawy si v na plný pecky uvědomíme, jak strašně lidnatý je to město, to Tokio. Kdo si myslí, že jsou v Práglu ulice a metro narvaný lidma, tak by se měl jet podívat do Tokia. Lidi choděj všema směrama, na první pohled musí přijít kolaps. Ale jim to prostě funguje. V metru seděj snad ve dvou nebo třech patrech. Jestli se tady ztratím, tak teda pánbů se mnou, to už se nikdy nenajdu.
Jo, a dnešní večeře. To je prostě další neskutečná delikatesa. Nudle vám grilujou přímo před váma na vašem stole. Zase je asi tak sto padesát chodů a každý další jídlo je pro nás novinkou. Prostě velká paráda. Tak sem to musel nafotit, páč jinak byste tomu nevěřili.
Dneska to byl vodpočinkovej den, ale zejtra nás čeká zase práce. Sbormiš nás určitě zažene do sprchy. Víte, jak oni se Japonci do místnosti zouvaj a my musíme taky, tak se dneska provalilo, že sem se včera na sprchu vykašlal. Martin Kurdna má výhodu (von totiž nemá čich), ale tentokrát říkal, že mu ty naše zutý nohy vháněj slzy do vočí. No není von ňáká princezna? A navíc, to přece patří k dokonalý kulturní výměně, ne? 😉
Tak brou, lidi!
Nejnovější vzkazy