Další ráno v Tokiu. Hned po probuzení koukám, jaký bude počasí. Dopoledne to má pořádně pálit, ale k večeru možná přijde slejvák, tak uvidíme.
Dopoledne máme úplně volný, tak nás hned po snídani sbormiš bere na procházku do Yoyogi koen. Koen znamená japonsky park. Je to jeden z největších parku v Tokiu. Koukám, jakou jsme měli kliku s termínem příletu. Sakury už odkvítaj. A jak zafouká vítr, ty malí růžový lístky udělaj pořádnou chumelenici. A tady se zase projevuje ta pověstná japonská čistotnost. Hned, jak přijdem do parku, nastoupí uklízecí četa a rozhodí se rojnice. Těch uklízečů asi padesát a luxujou trávníky vod těch lístků po sakurách…
Projdeme parkem, je šílený vedro. I když je teprve deset ráno, teploměr ukazuje pětadvacet. Dneska by to bylo na koupání, jak by řek náš bejvalej říďa, já ale myslím, že se něco žene, je to takový předbouřkový. Míříme do Meiji Jingu, což úplně nejvíc největší šintoistickej chrám a komplex v Tokiu. Že je šintoistickej už všichni poznáme. Vstupujete tam totiž tou velkou bránou, který říkaj torii. Pak taky víme, že to ŠIN znamená duch, nebo prostě něco, nás jako nějak hodně převyšuje, a to TO prej znamená cesta. Je to fakt velký. Maj tady takový cedulky a papírky, na který můžete napsat svý přání a voni vám ho splněj. Já takhle dycky píšu Ježískovi. Tak to vypadá, že to bude fungovat nějak podobně.
Jo, a máme extra kliku. Zrovna tady probíhá tradiční šintoistická svatba. Nevěsta je celá v bílým, ženich má kalhoty jako já pyžamo a navrch kimono. Vona je fakt kočka a celý to má super atmošku. Chvilku na to zíráme, pak se musíme vydat dál. Procházíme takovou alejí, která je zprava lemovaná sudama vod vína a zprava vod saké. Ty druhý sou hodně popsaný japonskejma znakama.
Ten celej park je dlouhej skoro dva kilometry, tak už šupeme na voběd, páč za chvíli musíme vyrazit do centra, kde nás čeká koncert.
Ten se dneska koná v Českým centru a na ambasádě v Tokiu. Je to velikánskej krásnej barák. Na různejch českejch velvyslanectvích jsme byli už mockrát, ale tohle je největší, co sem viděl. Maj krásnej sál se super akustikou.
Dneska bude koncert plná palba. Nejdřív si dáváme hodinovou zkouštičku. Pak je minikoncert s Tokio Childrens‘ Choir. Prej nejlepší japonskej dětskej sbor. Sou to samý holky a na nás blonďáky z Evropy letěj. Po koncertě je tradiční předávačka dárků. To sem zvědavej, jak to všechno narvu do kufru, až budeme vodlítat. A pak focení. Určitě víte, jak sou Japonci porčený po focení. Fotěj všechno a furt. Každej s každým si musí udělat selfíčko.
Pak máme chvilku na relax, mezitím zkouší Infini Choir, to je zase nejlepší japonskej akademickej ženskej komorák. Je to deset bab, ale zpívaj fakt supr. Dneska na večerním koncertě nám budou dělat předskokany.
Koncert je velkej sukces. Lidí blázní. Nejvíc se jim líbí, jak sbormiš při Tosce pohlavkuje zlobivý ministranty. Dneska to vodskákal Ríša Tinz a Ondra Macháček. A to sou přitom tak hodný kluci. Jestli si na ně nějak zased, nebo co… Ach jo.
Zase máme společný zpívání. Máme domluvený tři songy: Ruriio no chikiuu, Furusato a Ej lúčka. Dmeme se pýchou, jak nás chválej za perfektní japonštinu. Já se teda můžu zbláznit z český lidovky v japonštině, ale je to vlastně sranda. Nejlíp nám jde to závěrečný HEJ!
Po koncertě nastává úplný šílenství. Focení a dárkování narůstá do olbřímích rozměrů. Trvá to skoro hodinu a nejde to zastavit. Choděj za náma lidi, že prej byli na koncertě v Ichikawě a dneska museli přijet znova a že prej přijedou i na všechny vostatní naše koncerty. No, nevím, jestli to trochu nehraničí s masochismem, poslouchat furt dokola jeden sbor. Ale všichni říkaj, že takovej chlapeckej sbor eště neslyšeli.
Ještě nás čeká dlouhatánská cesta přeš půlku Tokia. Tohle je hodně náročný, ještě že ty vlaky už večer nejsou tak narvaný. Tak se najde volný místo k sezení a já si na chvíli dáchnu. Navíc se do toho spustil solidní slejvák, eště že máme ty nepromokavý bundy.
V polospánku se dopotácím na pokoj. Sbormiš ani nemusí připomínat, abychom dodrželi večerku. Myslím, že dneska tohle dneska fakt nehrozí…
Nejnovější vzkazy