16. dubna 2017

A je to tady. Japonské turné, na které se všichni těšíme. Nudná cesta letadlem, to všichni znají. Začneme u toho zajímavého. Navštívili jsme už hodně zajímavých míst a nafotili hodně fotek. Několik trochu nepoužitelných, protože se na nich jeden blbec málem zabil. Nečekaně jsem to byl já, ach jo. Tak vám to tu píšu, abyste věděli, jak takový focení může bejt...

16. dubna 2017

Probouzím se omámen časovým posunem. Pálí mě oči a vidím mlhu. Všude kolem se míhají světla a neony. Najednou se vše vyjasní a stojíme na pódiu. Pozoruje nás několik desítek párů neznámých očí. Sledují. Nic nedělají jen sledují. Jako Havran neustále křičící „never more“, oni stále dokola nahlas mlčí. Uběhla vteřina možná víc. Nádech a výdech....

14. dubna 2017

Ježkovy voči. Já snad nedospím. Je půl čtvrtý ráno, budíka mám sice na pátou, ale už jsem vzhůru. Naposled skouknu kufr a už abychom byli v letadle. Jenže to není tak jednoduchý. Nejdřív musíme absolvovat cestu vlakem do Prahy, pak nás čeká érport expres na letiště. Člověk si řekne, že to je brnkačka, ale máme malou sekyru, takže si nestihnu dojít na záchod....

13. dubna 2017

Od včerejška mi dělá starost jedná vážná věc. BUM! Pořad čtu ty japonský průvodce, a ta jejich etiketa mi fakt nedá spát. Už jsem zvládnul leccos: zabalit si umím i poslepu a nikdo mi už nemusí kontrolovat kufry. Hlasovej klid jsem už taky zkrotil. (Mám na to fígl…na začátku držení hlasovýho klidu strašně pevně stisknu čelisti k sobě, až si na to tak zvyknu...

2. srpna 2013

Začíná to večer. Sbormiš telefonuje na Sedlec Gabrušce, co se nového událo. Pak se radí, co z té spousty zážitků bylo NEJ. Gabruška nabrousí tužku (ale ne moc, to výtvarníci nemají rádi) a tvoří. To už sbormiš spí. Ve 4 mu zazvoní budíček. Jdou se prohlížet fotky, vybírat ty nejlepší, Ignác zatím píše deník a sbormiš netrpělivě čeká, až mailem dorazí nový...