Tak co, už jsou vzhůru? Probouzím se ve svý japonský rodině. Ten nade mnou eště chrní, ta pode mnou taky. Abyste rozumněli: moje japonská rodina má stejně jako většina japonskejch rodin strašně malej byt. Já vůbec nechápu, jak tady na těch čtyřiceti metrech čtverečních můžou žít. A k tomu vezmou na přespání mě. Ale maj to dobře vymyšlený. Postel je třípatrová, nade mnou spí starší brácha, pode mnou mladší ségra.
Nevím, co mám dělat. Abych se dostal dolů, musím po žebříku kolem Keiko. To je mi blbý. Taky je divný přijít jen tak do kuchyně jako první. Tak se vrtím, abych je vzbudil a dáme to společně. Metoda funguje. Yoshihiro něco zavolá a už se vstává. Snídáme dneska na evropskej způsob. Nevím, co je to napadlo, ale já se těšil na nějaký mořský potvory a místo toho mám na talíři stejný vejce, jako vod naší slepice Blaženy.
U srazu si s klukama vyprávíme zážitky z rodiny. Závidím jim, že spěj na tatami a že jejich pokoj má papírový stěny, voni by zase radši vajíčka a slaninu. Nechápu.
Pak vejtahem vyjedem do nejvyššího patra jednoho věžáku. Není to sice nejvyšší mrakodrap světa, ale zase je supr, že z vješky 105 metrů vidíme Tokio z druhý strany.
Vyrážíme do ulic Edogawy, jednoho z tokijskejch měst. Dneska to bude na pohodu, vodpočíváme. První naše zastávka patří parku Gyosen. Konečně se dostáváme do klidný zóny. Je to obrovská japonská zahrada s jezírkama, spoustou kvetoucích keřů. Koukáme, jak se uštipováním nově vyrašenejch větviček vyráběj ty zvláštně tvarovaný borovice. Hned vedle je takový malý ZOO. V něm je nejlepší asi dvacetičlenná rodina makkaků. Jsou tam dva bráchové, který se permanentně rvou. Honza Němec na všechny ty potvory kouká a říká, že polovinu z nich maj doma ve vobýváku. Já se jen bojím, že nekecá.
Nanushi Yashiki, kterej navštívíme potom, je takovej malej skanzen. Jak vypadalo japonský stavení na přelomu 17. a 18. století. Maj tady speciální místnost pro čajovej rituál, vlastní malej šintó chrámek, na zahradě si pěstujou rejži. A hlavně: je tady bambusovej háj. To je pecka. Ten bambus roste strašně rychle. Třeba pět metrů za rok. A když na něj zaklepete, hraje jako zvonkohra. Zvažuju, že napíšu skladbu pro bambusovej háj a vorchestr.
Jedeme do jedný střední školy, kde si dáváme voběd. Dneska to je sice jen toust, ale už jste někdy měli toust s kiwi a bramborovým salátem? To musíte vyzkoušet!
Odpoledne je vopravdu pohodička. Se sborem, co taky bude zpívat na zejtřejším koncertě, si ukazujeme, jak děláme rozezpívání. Sbormiš je nějakej nabručenej a mě to taky dneska moc nezní. I tak jsou z toho zase nadšený. Tak já už fakt nevím. Pak si dáme zkoušku na zítřejší společný skladby. Že nevíte, který to jsou… 😃 Sbormiš se snaží Japoncům vdechnout život. Ne, že by neuměli zpívat, ale asi nechápou, co to je pořádnej českej vrták.
Pak na nás maj připravený soutěže. Prej pravý japonský. No, je fakt, že Chodí pešek vokolo jsem eště v japonštině nehrál. Taky nás rozdělej na týmy, který se jmenujou: Citrón, Jabko, Grep a Třešně. Moc jsem to nepochopil, jen vím, že na koho nezbyde židle, je ze hry venku.
Už se ale těším do rodiny. Je s nima sranda. Musím teď nasát co nejvíc japonskejch vjemů, už nám tu zbejvá jen jeden den…
Nejnovější vzkazy