Po sobotním večeru to vypadá, že ať už přijedete do kukského lapidária na cokoliv, zážitek do morku kostí máte zaručený.
Tentokrát to byl koncert pardubického Chlapeckého sboru BONIFANTES pod vedením Jana Míška.
Barokní hudbu jsme nechali za dveřmi kukského kostela a ponořili jsme se do vln sborové tvorby současných českých mistrů.
Missa propria skladatele Jana Jiráska – a stav vytržení z repetitivních struktur, silných jednohlasů, ještě silnějších vícehlasých klastrů a z celkové atmosféry díla, které jako by bylo psáno v tmavých barvách. Abych nebyl špatně pochopen, nejde o dílo depresivní, jde o skladbu v prvé řadě uchvacující svou mystikou velebnou ušlechtilostí. Nechci používat klišé, ale z Jiráskovy mše na nás dýchl závan středověku v nejpochvalnějším slova smyslu. Dýchl na nás duch minulosti. Posíleno tím, že samotný hospitál v Kuksu tyto nálady v člověku evokuje.
Chlapci ze sboru dokázali odstínit svůj přednes do nejmenších detailů a v harmonických vrcholech skladby člověka z toho širokého a všudypřítomného zvuku až mrazilo. O bezchybné intonaci ani nemluvím.
Pro mě osobně bylo ale o píď zajímavější setkání s kompozicí Radka Rejška Statuae kuksenses. A chtěl bych na tomto místě pogratulovat skladateli k světové premiéře tohoto díla, inspirovaného kukským souborem soch Matyáše Brauna. Už když jsem se dozvěděl, že bude na Kuksu premiérována skladba takového názvu, přemýšlel jsem, jakým způsobem se skladatel zhostí tohoto úkolu. Rejšek zhudebnil latinské texty související s přídomky Braunových soch a vytvořil rozsáhlou, náročnou a prokomponovanou kantátu pro sbor s doprovodem varhan. No, doprovodem… A zde začíná výčet originálních aspektů kantáty. Varhanní part hraje roli mnohem větší než pouze doprovodnou. Varhanám svěřil skladatel hudbu, která propojuje celou skladbu, exponují se v ní veškerá témata a symfonicky se s nimi pracuje. S trochou nadsázky lze říct, že varhany se starají o hudbu. Sbor se pak s nejmenší mírou nadsázky stará o text a obsah. Ať už v lakonických výkřicích nebo v šeptaných slovech – idiomech, odkazujícím k jednotlivým ctnostem a neřestem. Hudba svěřená sboru je zkrátka mnohem sémantičtější.
A tyto dvě zdánlivě nezávislé složky funkčně kooperují a skladba „pro sbor a varhany“ jako celek vyznívá velmi sugestivně, byť je pro posluchače náročnější na koncentraci.
O to víc musím smeknout před uměním sboru a varhanice Jiřiny Marešové – Dvořákové. Domnívám se, že všichni přítomní byli fascinováni precizností, s jakou chlapci různého věku přednesli dvě navýsost náročná současná díla. Sbormistr dirigoval zdrženlivým gestem, ale o to rytmicky přesněji a jasněji. Varhanice hrála s entuziasmem, citem a přehledem. A posluchači tajili dech.
Včerejší koncert citlivě a organicky splynul s barokním programem festivalu a stal se jedním z jeho vrcholů.
Vojtěch Frank
