To nám to dneska pěkně začíná! Hned poránu hledám kartáček na zuby! Eště včera večer byl na umyvadle! Chlapi, nešlohnul ste mi ho někdo? …paráda, takže dneska budu na hrocha, ten si přece zuby taky nečistí.
Honem letím se nasnídat, hlavně tam nesmím přijít pozdě, abych zase vod sbormiše nedostal! Uf, to bylo vo fous. Ale von tady není! Jo jo, má přijet s Michalem, určitě byli tenisovat. Ale už by tady MĚL bejt! Čekáme, konečně se vyloupli – se čtvrthodinovým zpožděním! To mu nedaruju!
Máme dneska jet do nějaký přírodní ZOO, kde žijou různý americký šelmy, aligátoři a jiný ještěři… Počasí by mělo bejt super, takže si máme vzít voranžovej dreskód, to znamená sborový kraťasy, oranžový triko a hlavně čepici, prej to bude pražit. Čepici nemůžu najít, to zas bude průšvih. Snad máme nějaký náhradní…
Nastupujeme – a hurá – čepice! Včera jsem ji zapomněl v autě. Další uf. Jedeme do divočiny, ale nějak se začíná zatahovat a najednou přijde dost slušná průtrž mračen. Stěrače nestíhaj, doufám, že ty naše káry sou vobojživelný… Po pohledu na předpověď a pár telefonátech měníme cíl naší cesty, do divočiny půjdeme jindy, dneska to na venkovní procházky fakt není. Takže míříme do Loggerhead Marinelife Center. To je takovej velikánskej útulek hlavně pro zachráněný želvy, žraloky a další mořský potvory.
Nabíráme ale zpoždění, těsně před náma spadnou obrovský šraňky, vypadá to na vlak. To bylo super, kdybysme viděli takovej ten dlouhatánskej americkej nákladní vlak. Jeden takovej jsme před lety potkali u Chicaga, táhly ho tři lokomotivy a měřil skoro dva kiláky! S klukama se sázíme, ze který strany přijede a kolik bude mít vagónů. Asi po dvaceti minutách – tomu nebude věřit se nám před vočima prošourá drezína. Trapas…
Čekáme před tím muzeem asi půl hodiny, až ten slejvák trochu poleví. Projdeme si vnitřní akvárka a těšíme se na ty velký venkovní sádky s těma velkejma želvama. Ale voni nás tam nechtěj pustit, že prej celej ten barák má nějakou speciální kovovou konstrukci a že hrozí nebezpečí blesků. Tak se tam ještě chvíli jen tak poflakujeme a nakonec už musíme jet na oběd a na zkoušku. Během dopoledne jsme nabrali hrozný zpoždění. Takže jediná želva, kterou jsem viděl, byla ta plyšová, co jsem si koupil v místním šopu pro návštěvníky.
Po obědě (což je obří sendvič, ze kterýho by se najedli všichni Hujerovi) se vrháme do zkoušky. Probíhá v takovým středně velkým sále, kde je snad úplně všechno, kromě akustiky. Sbormiš nám chce asi vynahradit jeho pozdní ranní příchod, a tak nás dře jako koně. Makáme na tom Requiem, který tady budeme zpívat. Je to přes půl hodiny dlouhý, samá nekonečná fráze a pořád slyšíme, jak máme používat bránici a tón vopírat do břicha. Jenže tam právě mám ten sendvič!
Zkouška trvá přes tři hodiny. Díky tomu vopírání se ten sendvič nějak pošoupnul dál do trávícího traktu a vystřídal ho hlad. Takže jedeme na večeři do nějakýho BBQ Housu. Chtělo by to navečer něco lehčího, říkám si… Ale na stole mi přistál parádní hamburger. Slupnul jsem ho jak malinu a zasypal hromadou hranolek. Eště, že tadyten můj deník nikdo nečte. Kdyby se to dozvěděla máma…
Ale klukům večer pár kapitol přečtu. Aby věděli, že i takovejhle den může bejt vlastně fajn.
Jdu si lehnout. Něco mě tlačí pod polštářem. Jejda – kartáček na zuby. Tak dobrou, tentokrát s hrochem!
Nejnovější vzkazy