Tak včera večer to dopadlo úplně jinak, než jsem se vobával. Žádná kočka na lentilkách, ale Meggie se vytáhla se špagátama se sejrovou vomáčkou. Vomáčka mi nejdřív přišla trochu málo sejrová, tak jsem si to eště lehce poprášil půl kilem parmezánu a byla z toho parádní mňamka!
Dneska se mi vstává nějak ztuha. Musím se ale přemoct, čeká nás náročnej den. Zdá se, že po dvou dnech příjemnýho skandinávskýho léta se vrací floridský peklíčko, už v devět ráno je dvacet sedum stupňů. Hned po srazu se rozezpíváváme a chvilku zkoušíme. Sbormiš se nás snaží rozpumpovat, dneska nás čekaj dva koncerty.
Před vodjezdem z kostela eště zkontrolujeme, jestli máme všechno pohromadě. Nějak se k nám včera nedostaly informace, co si máme vzít s sebou, tak jsme si to posílali přes různý kecálky navzájem. Hele, voni nám ani neřekli, že si máme vzít koncertní kroj! Ale my jsme kluci chytrý, tak nás to napadlo samotný.
Cestou na koncert se stavujeme na brzkej voběd v Chicken-Pol-A, což je další americká variace na smažený kuřecí stehýnka. Aby se vodlišili vod konkurence, hranolky tady krájej do takový mřížky. Chutnaj ale úplně stejně jako všude jinde.
Kolem poledního přijíždíme do Elliott Muzeum. To si zřídili místní rezidenti tak, že do společnýho podniku věnovali svoje starý veterány, nechali je dát do pucu, nasypali na hromadu strašně moc peněz a vybudovali fantastický muzeum všeho, co maj rádi. Takže tam je asi tak 200 těch starejch aut, který vypadaj, jako by včera vyjely z továrny, expozice divokýho západu, expozice basebalu a tak… Tady máme mít první koncert, právě pro tyhle otce zakladatele.
Koncert dopadne fajnově, za vodměnu si můžeme celý to muzeum pořádně prohlídnout a všechno si vyzkoušet. Pak už balíme kroje a míříme k jezeru Okeechobee, teda kousek vod něj, do Dunklin Memorial Church. Nejdřív moc nevíme, co si o tom myslet. Tuhle štaci zahajujeme večeří v takový velký společný jídelně s asi stovkou chlapů, ze kterejch jde na první pohled trochu strach. Až pak se dozvídáme, že to je komunitní centrum pro lidi, co se dostali až na hranici života a smrti kvůli drogám, alkoholu a jinejm divnejm věcem. A na poslední chvíli jim dokáplo, že tohle nikam nevede, a tak přijeli sem. Tady maj docela tuhej řád (myslím, že u nás ve sboru by se jim líbilo), pracujou a snažej se vrátit se do nějakýho normálního života.
Je to až neuvěřitelný, jak sou tyhle lidi přátelský a v pohodě. Dnešní koncert patří jim. To je snad poprvé, co na našem koncertě nebyly skoro žádný holky. Ty chlapi sou z našeho zpívání naměkko a strašně vděčný. To nás trochu překvapuje. Děsně vnímavě poslouchaj třeba Mozarta nebo Dvořáka, moc se jim líbí Alenka v říši divů. Ale největší úspěch má Limonádník. Sbormiš si totiž během koncertu všimne, že v tom kostele na stěně visí vopravdickej bílej stetson (to je takovej ten pravej kovbojskej klobouk), vypůjčí si ho a střihne to v něm. A řeknu vám, zpívat bejvalejm alkoholikům o Kolalokově limonádě, to je teda síla! Sbormiše přebije až Adam se svým Pánisem, ale to musí všichni uznat, že to hodně nerovnej boj.
Když už je po koncertě, eště si nás vyvolaj ze šatny a zazpívaj nám Amazing Grace. Každej to zpívá v jiný tónině a s jinou melodií, ale stejně to má neskutečný grády. Jakoby z každýho jejich tónu bylo cejtit, co maj ty lidi za sebou. Leží mi to v hlavě celej večer. Zejtra si vo tom budeme muset pokecat.
Domů se vracíme hodně pozdě, máme za úkol jít co nejdřív spát, abysme zejtra byli fit. To nám ale nikdo nemusel říkat. Jen si vyčistím zuby, velkým vobloukem se vyhnu konverzaci s Meggie a mizím pod peřinu. Tak dobrou…
Nejnovější vzkazy