Ráno se probudím dost nedočkavej. Za prvé se musím za denního světla pořádně podívat, jak dopadla ta sborová košile. Hmmm, nezdálo se mi to. Vědecky vzato se tomu říká koloristika, tedy věda o míchání barev. No, a když smícháte bílou s červenou, přírodní zákony z toho udělaj růžovou. Průšvih je, že jsem na předminulým koncertě ztratil druhou košili, takže asi budu zpívat v růžový. Fuj.
Naštěstí mám super kámoše a během pár minut mám na výběr z asi deseti půjčenejch. Megaprůšvih je zažehnanej.
Za druhý, dneska mě čeká super lítání. Máme totiž volný dopoledne v rodinách a já jsem slíbil, že je všechny voběhám, abych se podíval, co kluci v rodinách dělaj. Meggie se nabídla, že mě bude vozit. Sice půjde vo život, ale co bych pro svůj deníček neudělal.
Takže, kontrola začíná.
Rodina číslo jedna, tam se stavujeme na snídani. Myslel jsem si, že Meggie je nejšílenější kuchařka pod sluncem, ale jahody se slaninovejma čipsama mě vyvedou z omylu. To je teda životspráva!
Rodina číslo dvě. Buším na dveře, už bude půl desátý, ale ti pacholci všichni eště spěj! Jak je hodleto možný? Že prej se s klukama domluvili, že si přispěj a pak hned z postele skočej do vířivky. Musím to taky vyzkoušet, na chvilku tam hupsnu s nima. Je to čurina, ty bubliny mi nadouvaj plavky a když to pak vypouštím… No, asi víte, jak to vypadá…
Rodina číslo tři. Kluky překvapíme na greenu. Voni maj normálně za barákem velký golfový hřiště a golfujou si! Golf jsem eště nikdy nehrál, musím to taky zkusit. Napřáhnu se (viděl jsem to v televizi, jak se k tomu postavit, mělo by to bejt jednoduchý). Rána! … a míček stojí na místě a místo něj vzduchem letí drn velkej jako volejbalovej balón… Radši toho nechám, abych jim z toho neudělal oraniště.
Rodina číslo čtyři. To se někdo má, bydlej kousek vod pláže. Kluci už maj nasbíranou pořádnou hromadu mušlí. Musím se přidat, slíbil jsem mámě, že jí taky nějaký přivezu. Je škoda, že se nemůžeme koupat. Pořádně to dneska fouká a sou parádní vlny. Tak si s klukama aspoň vyrazíme k vysokánskýmu majáku. Vylezeme nahoru. Páni, to je výhled! Ale fičí to jako blázen, nedá se tam vydržet moc dlouho!
Rodina číslo čtyři. Koukám, že včerejší želvy klukům nestačily. Je teda pravda, že tyhle sou suchozemský. Ty vypadaj eště legračnějc, než ty mořský. A taky je super, že se nechaj krmit. Když křoupou ten salát, co jim kluci dávaj, škleběj se u toho jako já, když si do pusy nacpu celej balíček pálivejch žvejkaček.
Rodina číslo pět. To je idylka. Dva kluci hrajou se svejma hostitelama kostky a třetí jim k tomu hraje na piáno. Vzhledem k tomu, že jsem teď dlouho na piáno necvičil, přidávám se k těm kostkám. Zkouším je přemluvit, abysme zkusili hrát vo doláče. Ale kluci už maj všechny peníze utracený, tak dávaj do banku gumový medvídky. Taky dobrý.
Rodina číslo šest. Tohle jsem potřeboval. Velikánskej bazén! Máme dneska vzhledem k večernímu koncertu zakázáno se koupat v moři (sbormiš je na tohle fakt divnej), ale tenhle bazén je celej ve stínu, tak tam za klukama vlítnu.
Rodina číslo sedum. Asi nemusím vysvětlovat, kdo v ní bydlel, když strávil celý dopoledne na kurtu. Ale musím říct, že to nebyla žádná tenisová hitparáda. Ten dnešní vítr si s tenisákem dělal, co chtěl, takže nám to lítalo úplně do voblouku.
Inspekce je za náma, rozloučím se s Meggie a všema deseti kočkama a scházíme se celej sbor doma u jedný paní, co včera zpívala na našem koncertě sólo. Má vobrovskej barák a připravila pro nás pravej kubánskej voběd. Pak už vyrážíme na koncert.
Jak je tady naším dobrým zvykem, zase máme zpoždění. Rychle zvládneme rozezpívání, krátkou zkoušku, bleskově se převlíknout do krojů a už nastupujeme. Ajaj, dneska to je skoro přesilovka. Organizátoři asi nějak podcenili propagaci a posluchačů moc nemáme. Pak se dozvídáme, že se koncert přenáší přímým přenosem onlajn a že se na to kouká asi dvě stě padesát lidí. Moc to nechápu. Kde se ta lenost lidskýho pokolení zastaví?!
Muzika vychází báječně, sbormiš je kupodivu spokojenej. Dáváme zase celej Rekváč a pak náš běžnej program. Ten koncert si můžete celej poslechnout na jůťůbu!
Po koncertě se přesunujeme asi hodinu do naší poslední noclehárny. Cesta se nám ale trošku dramatizuje, v jednom autě dochází benzín. Víte, na těch americkejch dálnicích to není jako u nás v Evropě, kde sou benzinky každejch deset kiláků. Náš houslista a řidič v jedný osobě Zdeněk s lehkým nervem sleduje, jak se snižuje kontrolka dojezdu. K benzince dojedeme skoro na výpary, ale dobře to dopadne.
Rychle se ubytováváme v takovejch apartmánech, teď ani pořádně nevíme, kde. To zjistíme až zejtra… Teď ale dobrou…
Nejnovější vzkazy