Dobrý ranko! Včera jsem slíbil, že napíšu o tý svý nový rodině. No, vona to vlastně rodina úplně není. Bydlíme u jedný správně potrhlý babči. Je to bejvalá úča, eště jsme se nedopátrali, co vlastně učila, ale tipoval bych to na přírodopis a svahilštinu. Přírodopis, páč má doma asi deset koček, leguána, dvě želvy, hada a osmáka. A svahilština je jasná, když mluví, moc jí nerozumíme. A vona mluví skoro furt.
Jmenuje se Meggie a vůbec netušíme, kolik je jí let. Energie má víc než my čtyři dohromady a je děsně fit, páč prej cvičí jógu. Ale na stěně jsem mezi fotkama našel diplom z univerzity z roku 1892. Trochu se bojím, že bude její… Vlastně jsem jí z něčeho takovýho podezříval už když jsme jeli domů. Styl jejího řízení auta zrovna nepatří mezi nejplynulejší. Chvílema mám pocit, že to je takovej Nikki Lauda v sukních.
Myslím, že Meggie má strach, abysme neumřeli hlady. Nacpala do nás svoji specialitu, kuře s mákem. To je dost ďábelská kombinace. Mák nemám rád, tak jsem ho přerazil kečupem. Kromě toho jsme spořádali hromadu kukuřičnejch čipsů, který jsme si namáčeli v megavostrý mexický kejdě.
Máme s klukama společnej pokoj, ale spíme po dvou na manželskejch postelích. Doufám, že se nepokopeme. Jsme tu čtyři ze sopránu a altu, takže bez velkejch kluků. To má spoustu výhod. Nikdo nám nebude říkat, co máme dělat (přece to víme sami), nikdo nás nebude peskovat, že si nemáme před spaním dávat kolu a hlavně: nikdo v noci nebude chrápat. A taky na nás nikdo nenapráší, že jsme si nevyčistili zuby a kapku porušili večerku. (Tak si vlastně uvědomuju, jak to moje předsevzetí, že se ze mě stane zodpovědnej zpěvák, vzalo rychle za svý).
Ale teď už k tomu, co jsme zažili dneska. Ráno nás rodiny svážej ke kostelu. Jsme všichni plný zážitků, ale jako na potvoru si je nemůžeme nic vyprávět, protože máme hlasovej klid. To kvůli velkýmu koncertu, kterej nás večer čeká.
Jedeme do starýho přístavu ve Stuartu, to je to město, kde se právě nacházíme. Je tam nad mořem kolem pobřeží taková dřevěná lávka, která se táhne několik kilometrů. Pořádně si ji prošlapeme, občas si někde dáme rozchod. Na jednom místě to vypadá jako u Středozemního moře někde v Itálii. Na druhou stranu se jde k přístavu, kde kotví strašně moc malejch i velkejch jachet. Chvilku tam couráme, pak čekáme na to, než Michal přiveze oběd, kterej si chceme dát v takovým parku u moře. Čekáme dlouho, tak si ten čas krátíme blbinama. Třeba lezením po stromech, basketbalem nebo volejbalem v kruhu.
Když Michal konečně dorazí, jsme z toho sportování už vyhládlí jak stepní kojoti. Nacpeme do sebe super sendviče s roustbífem. Pak se dozvídáme, že naši malí kluci z přípravek na soutěži získali zlato. Jsme na ně strašně pyšný, tak jim posíláme videogratulaci.
Po vobědě vyrážíme na koncert, ale ještě se musíme stavit v obchoďáku pro něco důležitýho, tak tam máme taky na chvilku rozchod. Jak tady na sobě pracujeme, budeme muset zapracovat i na naší finanční gramotnosti. Jeden náš nejmenovanej malej borec dokázal za čtvrt hodiny do košíku naházet blbosti z hračkářství za sto padesát dolarů a v peněžence jich měl jen dvacet vosum. Byly to čtyři plný tašky. Starší kluci mu museli vysvětlit, že by na to do letadla potřeboval extra kufr a navíc na to nemá peníze, takže nakonec z nákupu sešlo…
Kolem třetí dorážíme do kostela Christ Memorial Chapel. Je to takovej malej kostelík na ostrově uprostřed golfovýho hřiště. Myslím, že si ho tam golfisti postavili, aby se mohli během hry pomodlit, aby jim to tam líp padalo.
Máme dneska s varhanama poprvé zpívat celej Rekváč, teda Requiem Gabriela Fauré. Trochu blbý je, že varhany sou zamčený a nikdo v kostele vod nich nemá klíč. Tak to na zkoušce strouháme jen s klavírem. Klíč se na svět vynoří teprve půl hodiny před koncertem. To už ale moc není čas na zkoušení, budem to muset zvládnout vod boku. Maličko máme strach, co na takovoudle kládu budou říkat Amíci. Sami jsme překvapený, jakej má to má ohlas. Po koncertě za náma choděj posluchači, strašně si chtěj povídat a furt nás chválej.
Největší odměnou za koncert je pro nás ale večeře: Fantastický lazaně, který vlastnoručně uvařil manžel pastorky tohohle kostela. Zase se nacpeme k prasknutí. Když tak funím nad tím prázdným talířem, vzpomněl jsem si na Meggie. Snad nám ke druhý večeři doma neupeče nějakou z těch svejch koček, třeba s kukuřičnejma lupínkama nebo s lentilkama…
Nejnovější vzkazy