Probouzím se celej zděšenej a zpocenej, měl jsem hrozný sny. Byl jsem v nějakým divným světě a mluvil jsem medvědama, žábama, myšmama, hrochama a dokonce i s těma deseti kočkama, co tady má Meggie. A všichni se mě ptali na to, jestli to s těma želvama myslím vážně. A co jako? Co jako? Co jako? Pořád se mi hlavou honila tahle otázka, až mě to vymrštilo z postele. Je mi to jasný – já ty želvy, co nám k nim nedovolili jít, prostě musím vidět.
Žere mě to tak, že si na vafle z nepozornosti naleju asi litr javorovýho sirupu, takže se to skoro nedá jíst. Ale přemůžu se, sirup přebiju marmeládou a umělou šlehačkou, co vypadá jako montážní pěna, a talíř vylížu jako ty kočky dosucha.
A při srazu se kruh mých snů uzavírá, když se dozvídáme, že ty želvy prostě dneska dáme! Po krátký zkoušce nasedáme do auťáků a podruhý vyrážíme se pokusíme tohle místo zdolat. Nebe je dneska bez jedinýho mráčku, musí to vyjít. A taky že jo. Ty želvy sou fakt vobrovský. Ta největší váží víc než Špalda (to je jeden náš borec z tenoru, kterej tady s náma letos není, páč na něj nemáme trička).
Ale nejlepší je žralok, co jsme ho před pár dny viděli jen z deseti metrů. Teď ho máme přímo před vočima. Sbormiš nám s ním chce udělat fotku, ale ten žralok je zrovna línej jak třeboňskej kapr, válí se na dně a ne a ne se producírovat před foťákem. Trčíme tam asi pět minut, než se uráčí, mrskne ploutví a votevře na nás tu svou tlamu jako u zubaře. Cvak, a máme ho!
Dostatečně voželvený jedeme dál do města West Palm Beach. Nejdřív se stavujeme na oběd v místním univerzitním kampusu. Je to paráda. Dávám si hamburg se suši. Na první pohled to vypadá jako divná kombinace, ale to suši mi paní u pultu poleje bárbekjů vomáčkou, takže se to k tomu hambáči parádně hodí.
Pak si jdeme prohlídnout centrum města. Je super, jak tady vedle sebe stojej baráky v koloniálním stylu a prosklený mrakodrapy. Máme rozchod, tak si to můžu procourat. Je vedro, takže se s klukama trochu vosvěžíme u takový fontány, která stříká přímo z chodníku. Starší kluci na nás pokřikujou, ať se nenamočíme. No, moc se nám to nepovedlo, ale to horko nás vosuší.
Celý tohle město je moc fajn, takový pohodový. Ale už se musíme sbalit a vyrazit na koncert. Dneska nás čeká zase Requiem.
Koncert máme v Peace Presbyterian Church. Zkouška je až po večeři, což nebyl úplně dobrej nápad vzhledem k tomu, že na jídelníčku je trhaný barbekjů maso ve strašně sladký housce. Zblajznul jsem dvě, to zas bude řečí, že nemám dechovou voporu.
Je tady kupodivu docela dobrá akustika. Ta bejvá v Americe často problém, v každým kostele sou koberce, který vám kradou zvuk. Tady to je ale postavený tak šikovně, že to moc nevadí. Koncert je super, máme radost z toho, jak nám to zpívá (i když sbormiš je furt nespokojenej, ale znáte ho).
Dostali jsme za úkol v rodinách si vyprat prádlo, hlavně koncertní košili. Musím se s tím nějak popasovat. Šoupnu to do pračky a čekám na to, až se to vypere, abych to eště hodil do sušičky. Hotovo. Ale ups… No, dám vám jednu malou radu: Nikdy nedávejte sborovou košili do pračky s červenejma fuseklema. To bude zejtra průšvih!
Tak dobrou… s želvou!
Nejnovější vzkazy