Vyjma jednoho vánočního koncertu a jednoho v Sukově síni jsem Bonifanty neviděla právě jeden rok. Neviděla a především neslyšela. A proto nyní mohu s dostatečným časovým odstupem ohodnotit veškeré nemalé změny, které se ve sboru udály.
Nejpodstatnější je upozornit na odlišnou hlasovou výchovu, která je na kluky uplatňována zhruba od pololetí loňského školního roku. Rozezpívání tak nyní nezačíná tradičním „brumendem“ a nekončí čtyřhlasou stupnící, kterak je většina chlapeckých a dětských sborů rozezpívávána. Nehledě na to, že ve většině pedagogických učebnic a příručkách pojednávajících o sborovém zpěvu najdeme v samotném závěru kapitoly o rozezpívání závorku, ve které obvykle stojí poznámka, že rozezpívání trvá deset až patnáct minut. Bonifanti jdou nyní zcela odlišným směrem. Dříve než se dostane na nácvik samotného repertoáru, přichází více než půlhodinová práce zaměřující se především na silnou a správnou dechovou oporu , která výrazně zlepšuje sílu hlasu všech zpěváků.
Kromě náročných rozezpívání však měli kluci každý den intonaci a pochopitelně zkoušky po jednotlivých hlasech. Odpoledne pak došlo na celotáborovou hru, o které jsem již napsala pár řádek v průběhu samotného soustředění.
Kluky mám možnost sledovat jak při ranní rozcvičce, zkouškách, obědech, hrách, u táboráku, tak před večerkou. U každého z nich se změnilo něco jiného a v jiné míře, ale jednu novou věc mají všichni společnou. Všichni bez ohledu na věk i délku působení ve sboru najednou vyspěli. Těžko říct, zda by to mohlo být mnohem vyššími nároky, kterou jsou na ně kladeny, ale na pomyslném schodišti dospělosti, kde by za rok měly vystoupat o jeden schod, překonali v mých očích schody tři.
Nejstarší kluci si spontánně rozdělují péči o jednotlivé chatky; kluci, kteří byli ještě loni mezi těmi nejmladšími, se sami pasovali do vyššího stavu ochránců a možná i vychovatelů těch nově příchozích. Těžko si představit, v kterém jiném společenství by si děti sami zvládly navrhnout systém bodování odměn a trestů tak, aby s ním byli všichni spokojeni. A v momentech, kdy nastávají komplikace nejrůznějších druhů, se místo rivalské ofenzivy automaticky převtělují do role pomáhající a snaží se nalézt řešení přijatelné pro všechny. Stejně jako loni s nimi trávím většinu volného času a za těch čtrnáct dní máme možnost mluvit o kde čem. A přestože v rozhovorech stále hodně převládá dětská duše, nově se dostáváme k povídání o budoucnosti a snech, nebo slýchávám slova jako zodpovědnost…
A dostanu-li se k atmosféře ve zkouškách, je nejdemonstrativnější jejich upřímná radost z mnohdy těžké, ale dobře odvedené práce a oproti tomu stejně intenzivní smutek nebo vztek, možná výčitky svědomí ze zkoušky nepovedené. Což lze vlastně uplatnit naprosto stejným způsobem i na odpolední soutěžení, které je buď ve znamení vítězství nebo proher.
Letošní téma celotáborové hry bylo na motivy dobrodružné knihy Julia Vernea – Cesta kolem světa za osmdesát dní. Sborová cesta Bonifantů bude jistě mnohem delší, jistě nastanou zcela jiná dobrodružství než zažil pan Fogg, ale náročnost této cesty si porovnávat netroufám. Jedno bude mít ale to cestování určitě společné – skvělý závěr. A k takovému závěru jistě nemálo přispěje i letošní soustředění.
